UKÁZKA MOŽNÉ PRÁCE S VNITŘNÍM DÍTĚTEM:

Cítím se zvláštně. Vlastně celý den bylo mé rozpoložení všelijaké. 
Většinou se cítím dobře, ale dnes, když sáhnu hlouběji, něco tam je.
Cítím osamělost, smutek.

 

„Proč si mě nikdo nevšímá?“

Haló?! Kdo jsi?

„Jsem tvé vnitřní dítě.“

Cože? Kdo?

„Tvé vnitřní dítě. Ta část tvého já, která si právě říká o slovo.“

 

Proč tu jsi? Co po mně chceš?

„Každá lidská bytost má své vnitřní dítě. Patříme k sobě. Jsem tvou nedílnou součástí už od narození.
Většinou ti přicházím říct, jak se zrovna mám a co bych právě potřebovala – to když je ti smutno, cítíš bolest nebo se cítíš sama.
Jindy se s tebou hodně nasměju – to když máš zrovna radost, jako třeba onehda na té houpačce.
Mám ráda, když se cítím v bezpečí – to když bráníš a plníš naše sny a přání.“

Jak je tohle všechno možné?

„Víš, je nás tady víc… tvé kritické já, soudící já, mateřské já i otcovské, ale i introverní, agresivní či závistivé já.
Různě se střídáme za volantem tvého života. A teď zrovna řídím já.
Vytváříš si nás v průběhu svého života. Nejintenzivněji prvních 7 let života.
To jak vypadáme a jak se chováme záleží na tom, čemu jsi v životě uvěřila, co sis vzala za své. Občas si dokonce myslíš, že jsi to ty, ale často se mýlíš. Vše může být jinak než jak to ve skutečnosti vypadá.“

 

A jak to tedy ve skutečnosti vypadá?

„Zapomínáš na sebe. Odvracíš se. Tolik ti záleží, aby jsi splnila všechny ty požadavky, přání a očekávání druhých, až jsi mě úplně odsunula. Cítím se osaměle a smutně.“

To je mi moc líto, omlouvám se, to jsem netušila. Je něco, co pro tebe můžu udělat?

„Dala bych si kakao.“

Kakao? Vážně?

„Ano.“

Společně: Mmm, to je ale dobrota. To nám bodlo, viď?!

Ano. Hele, myslíš, že bychom si takhle spolu mohli povídat častěji?

„Jupí, určitě!“

Chci, aby jsi věděla, že jsem tady kdykoliv pro tebe. Víš, uvědomuji si, proč se tak cítíš a co ti schází a udělám vše pro to, abych se o tebe postarala. Záleží mi na tobě. Chci, aby ses cítila šťastná a v bezpečí. Možná občas nebudu vědět co dělám, ale důvěřuju, že mě instinkt navede. Tak jako teď.

„Děkuji. Obejmeš mě, prosím?“

Obejmu a slibuju, že už nepustím.
Vidíš támhle za tebou ten prostor?

„Ano.“

Jak bys chtěla, aby vypadal? Co vše tam chceš mít? Můžeš si vymyslet cokoliv chceš, máš to mít! Tady teď můžeš zůstat a já se sem za tebou budu ráda vracet. Už vím, kde tě najdu.

„Děkuji, to mám ale radost, hned si půjdu hrát!“

 

Můžu teď pro tebe ještě něco udělat, než zase půjdu?

„Myslíš, že v lese ještě bude v tom kmeni stromu hnízdo s ptáčky nebo už odletěli?“

Netuším. Ale zítra se tam můžeme vydat a zjistit to.

„Hurá!“

Prozatím se s tebou loučím, ale neboj, zase přijdu. Tak ahoj, mám tě moc ráda!

„Ahoj, já tebe taky!“